Moje první autorská technika má svůj počátek možná už v dobách, kdy jsem ještě jako studentka velmi toužila po modrotiskových šatech. Nevzpomínám si přesně, kdy jsem se s touto krásnou modrobílou látkou setkala poprvé, ale určitě to bylo v nějakém muzeu nebo snad skanzenu. V Praze jsem pak chodila do prodejny ÚLUVu (Ústředí lidové umělecké výroby) na Příkopech okukovat různé drobnosti z ní ušité.
Modrotisková metráž byla tehdy těžko dostupná, ale nakonec jsem přece jen byla úspěšná, vystála nezbytnou frontu, na šaty si koupila a také je vlastnoručně ušila. Ve spojení s bílým štykováním vypadaly skvěle. Nosila jsem je ráda a často, a určitě by se teď hodilo napsat, že je mám dodnes. Není tomu tak.
Dodnes mě ovšem okouzlují krásné vzory, vznikající díky neméně krásným dřevěným formám. Dalo by se říci, že tady si modrotisk s perníkem vlastně podávají ruku.
Já ovšem jejich spojení vidím hlavně v bílé barvě vzoru a polevy, v jemných květinových motivech, elegantních liniích i v tom, jak je možné je vzájemně dokonale sladit. Záměrně si vybírám takové typy, kde lze z modrotiskového vzoru přirozeně přejít na zdobení polevou a ráda využívám i toho, že modrotiskem lze vzor jakoby posunout mimo perníkovou plochu.
Perník a modrotisk mají společné ještě něco: u jejich zrodu stojí nejenom poctivá práce a úcta k tradičnímu řemeslu, ale hlavně nenahraditelná dovednost lidských rukou. Právě ty jim totiž dokáží vtisknout ono neopakovatelně hřejivé kouzlo.